Až do roku 1902 v britské armádě neexistovala oficiálně funkce zdravotní sestry a tuto funkci v provizorní podobě zastávaly manželky vojáků. Mnoho generálů údajně věřilo, že žena v armádě způsobí mnohem více problémů, než jich vyřeší. Válečná zranění byla léčena chirurgy a dále ošetřovaná, ovšem pokud vůbec ošetřovaná později byla, vojenskými mužskými pomocnými silami s nejzákladnějšími, často nízkými, znalostmi zdravotnické péče a hygieny vůbec, nebo naprosto neškolenými manželkami vojáků. Bylo naprostým skandálem, když se v novinách The Times během Krymské války objevila zpráva o stavu péče v armádní nemocnici v Turecku, kde ranění leželi na zemi bez jakéhokoliv dohledu, často i bez obvazů.
Tehdy se Florence Nightingale, velmi vlivná žena z vyšší třídy, sama rozhodla tuto situaci změnit a roku 1854 se s třiceti osmi dalšími ženami vydala do Turecka. Pravděpodobně jí vděčí QAIMNS za svoji existenci. Právě ona se totiž zasloužila o to, že činnost zdravotních sester začala být chápána a repektována jako profese. Snad právě pro světlo, které vnesla, jí bylo přezdíváno „the Lady with the Lamp“ (= „žena s lampou“).
Již dříve založená nemocnice Royal Victoria Hospital v Netley tehdy školila zdravotní sestry, které byly později umisťované do válečných nemocnic nejen v Británii, ale i v Irsku a Středomoří.
O tom, zda se žena stane zdravotní sestrou, rozhodovalo krom znalostí i její postavení ve společnosti. Často byly uchazečky odmítany pro „neuspokojivý společenský status“. Dnes se to může zdát poměrně nespravedlivé, ovšem paní Jane Deeble, první ředitelka nemocnice v Netley, to vysvětlovala tím, že jen ženy z takové společnosti a dobré rodiny disponují imponující disciplinou a poslušností odpovídající profesi zdravotní sestry. V Netley se zdravotní sestry učily podávat léky, měnit pacientům obvazy, umývat je, podávat klystýry, stlát postele, připravovat speciální jídlo a čaje. Jak už bylo řečeno, byly vybírány ze střední vrstvy společnosti.
Před koncem Búrské války došlo k reorganizaci vojenského systému zdravotních sester a lékařských služeb. Výsledkem bylo založení Queen Alexandra’s Imperial Military Nursing Service spojením britské Army Nursing Service a indické Indian Nursing Service 27. března 1902. Zdravotní sestry (pojmenování „sestry“ bylo ponecháno z dob, kdy tuto funkci zastávaly řádové sestry) potřebovaly svůj znak. Ten navrhla samotná královna Alexandra (královnou se stala roku 1901). Původem byla Dánka a právě z historie její rodné země pochází. Jedná se o symbol řádu Dannenbrog, bílý kříž v červeném poli a heslo Sub Cruce Candida ( = „Pod bílým křížem“).
1. světová válka
Se začátkem první světové války se zdravotní sestry staly součástí největší vojenské mobilizace, jakou kdy Velká Británie zažila. Krutost nové války je šokovala stejně, jako zranění pacientů, které měly léčit. Zaskočila je nepřipravené v dlouhých, na zem sahajících, viktoriánských šatech a čepcích vázaných na mašli. Začala éra nových zbraní, éra masového zabíjení. Poprvé se sestry byly nuceny potýkat s útoky plynem, zákopovou horečkou, omrzlinami, nervovými otřesy z bombardování. Byla to první válka, která postihla celou planetu, a sestry následovaly vojáky, ať zamířili kamkoliv. V srpnu 1914 bylo sester asi tři sta, na konci války 10 404.
Poprvé se také válka dotkla neozbrojených. Nemocnice byly bombardovány ze vzduchu, skoro 200 seter zemřelo v aktivní službě během války.
Meziválečné období
QAIMNS byly elitními sbory. Od roku 1926 byly členky QAIMNS na stejné pozici jako vojenští důstojníci a od 40. let vojenská komise garantovala sestrám plnohodnotnou vojenskou hodnost. Poprvé sestry nosily odznak s hodností, mohly být povýšeny a bylo jim dovoleno pobírat finanční výhody s hodnostmi od poručíka po velitele.
Ať už byla válka, či nebyla, QAIMNS si udržovaly svůj vysoký status. Nově přijímané sestry musely splňovat přísné požadavky. A co to znamenalo? Kromě toho, že byly vysoce kvalifikovanými sestrami s čtyřletou přípravou, musely být také dívkami z vážených rodin střední společenské třídy. Musely být britské národnosti, nejlépe Angličanky, mít dobré vzdělání, dobře hovořit a umět se chovat ve společnosti. Nesměly být starší třiceti pěti let, musely být svobodné či vdovy a bezdětné. Důležitou roli hrál i zevnějšek, například vážné zjizvení tváře či zkažené zuby uchazečkám zrovna nenahrávaly.
Přijímací pohovory, které trvaly až hodinu, byly vedeny vrchní sestrou (anglické označení „Matron“), která kromě toho, že upozorňovala slečny na mnohé nepříjemnosti aktivní služby, postupně zjistila vše, co potřebovala vědět ze života a minulosti dívek. Zajímala se o jejich studia, rodinu, záliby a další. Takže nebylo nijak výjimečné, když byly dívky tázané, zda hrají třeba tenis.
V době míru byly QAIMNS umístěny v cizině, v zemích spravovaných Velkou Británií. Před vypuknutím války bylo sester, členek QAIMNS, celkem 624. Tyto sestry byly nazývaný Regulars (pokud bychom hovořili o armádě, přeložili bychom to jako „řádové vojsko“) a byly permanentně zaměstnány ve vojenských nemocnicích. Se začátkem druhé světové války byl doplněny o TANS (the Territorial Army Nursing Service; jako Territorial Force Nursing Service (TFNS) byly založeny roku 1909 jako sesterská organizace QAIMNS. Jejím účelem bylo doplnění QAIMNS při stavu pohotovosti a všechny její členky pracovaly v civilním životě jako zdravotní sestry. V roce 1920 byly přejmenovány na TANS. V roce 1949 se staly odnoží QAIMNS. QAIMNS tedy čítaly přes deset tisíc sester.
2. světová válka
V roce 1936 sestry, které chtěly narukovat, dostaly instrukce říkající jim, ke které jednotce se mají připojit v případě všeobecné mobilizace. Během několika prvních dní po vyhlášení války bylo asi tisíc sester QAIMNS přemístěno do Francie s Britským expedičním sborem.
Mladé sestry nebylo nutné nijak lákat či přemlouvat k narukování. Panovaly mezi nimi vlastenecké nálady a mnohé dychtily po dobrodružství. A za to přicházející dny považovaly. Některé, které začaly svůj výcvik až v roce 1939, horlivé a netrpělivé, se rozčilovaly, že válka skončí ještě před tím, než budou mít šanci narukovat. Jistou zásluhu na této skutečnosti měla i neobyčejně atraktivní uniforma, kombinace šedých šatů a šarlatově lemovaného pláště. Sestry se zapisovaly do armády v takové míře, že některé civilní nemocnice trpěly tak značným nedostatkem, že nábor musel být zastaven.
Před převelením do ciziny muselo být všechno vybavení jednotky perfektně sbaleno. Vše muselo být zvlášť zabaleno, označeno a dáno do krabic podle kategorie, aby to poté v boji způsobilo co nejmenší zdržení. Každý chirurgický nástroj musel být namazaný, aby se zabránilo korozi, zabalený do naolejovaného papíru, zašitý do sáčků a zabalený do beden, které byly poté opatřeny identifikačním číslem. Poté, co bylo zaopatřeno vše pro jednotku, se setry musely postarat o své vlastní vybavení, které jim mělo poskytnout teplo a úkryt v jakémkoliv terénu. Seznam těchto věcí zahrnoval plechový kufr, polní skládací lůžko, svinuté přikrývky, plátěnou mycí nádobu a trojnožku, skládací plátěnou vanu, plátěné vědro a petrolejovou lampu.
a) Dunkerque
Německý vpád do západní Evropy byl očekáván každým dnem. Po německé invazi do Polska a následném zamítnutí britského ultimáta byla 3. září vyhlášena válka. Britský expediční sbor se přemístil do Francie a v polovině října již bránila francouzské hranice.
QAIMNS následovaly vojáky za několik dní. Prvních šest dorazilo již 10. září do Cherbourgu. Koncem roku se na francouzském a belgickém území nacházelo přes tisíc sester. Situace ve Francii spojencům nepřála. K břehům Normandie proudily davy uprchlíků.
Jako rána z čistého nebe přišlo to, co se později nazývalo „dunkirkským zázrakem“. Hitler přikázal německým tankům k zastavení v městečku před Dunkerque. Byla to právě ta přestávka, ten čas, který britší vojáci potřebovali. Důvody tohoto počínání jsou dosud diskutovány. Jakmile Hitler dal poté opět příkaz k postupu, britské dělostřelectvo již obklopilo celé město. To zabránilo německým obrněným vozům v tom, aby se dostaly k pobřeží. Začala evakuace. Mezi 26. květnem a 4. červnem přepravilo celkem 861 lodí (od námořních torpédoborců až po výletní loďky) 338226 Britů, stejně jako mnohu Francouzů a Belgičanů. Všechny sestry QAIMNS se vrátily do Británie.
b) Dálný východ
Panovala všeobecná domněnka, že vojáků, zdravotníků i všech ostatních, kteří byli poslaní na Dalný východ, se válka nedotkne. Proto byly všechny sestry nadšeny, když zjistily, že jejich cesta povede právě tam. Nejčastěji byly umisťovány do oblasti Hong Kongu či Filipín… Lákavá už byla představa dlouhé cesty na luxusním parníku. Ale ani ta už nemusela být příliš bezpečná.
To, jak měly nemocniční lodě přesně vypadat, vymezily Ženevské úmluvy. Lodě byly natřeny bíle s širokým zeleným pruhem podél celého trupu a červenými kříži po stranách, aby mohly být snadno identifikovatelné pro ponorky i válečné nepřátelské lodě. Červené kříže po bocích a na palubě musely být uměle nasvíceny elektrickými světly pro lepší viditelnost a výraznost. To mělo dát nepřátelským pilotům najevo, že se nejedná o legitimní cíl, na který by se smělo útočit. Bohužel, ti to často nerespektovali a lodě se tak staly naopak snáze viditelnými oběťmi.
Bylo nařízeno, že vše, co se týkalo vyplutí a cesty nemocniční lodě, bylo až do posledních vteřin přísně utajené. Sestry mohly pouze hádat, kam směřují. Vojenské lodě pluly obvykle ve velkých konvojích, doprovázeny Královskými námořními torpédoborci, křižníky, dělovými čluny (korvetami) vybavenými, kromě děl, hlubinnými pumami a torpédy. Obvykle vyplouvaly v noci.
Jednou z - v té době velmi zajímavých – výhod takové plavby bylo jídlo. Sestry zvyklé z domova na přídělový systém, byly udivené, když zjistily, že je na lodi med a mléko. A to bylo snad to nejmenší.
Ačkoliv byly nemocniční lodě právně „nenapadnutelné“, bylo nutné dodržovat bezpečnostní pravidla. Z lodních zábav bylo nutné vyloučit například v době míru oblíbenou bouřlivou oslavu „překračování rovníku“. Což není takovou zvláštností v porovnání s tím, že pasažéři nesměli ani vyhodit pomerančovou slupku přes palubu, pouštět gramofon či zpívat venku na palubě.
Pro sestru QAIMNS den začínal hodinovým cvičením na palubě v 7.30 ráno. Poté následovaly různé lekce a přednášky na témata, jakými byly medicína, kultura a pro sestry směřující například do Indie vyučování místních jazyků. Na palubě se konaly tenisové turnaje či zápasy v boxu určené pro muže, koncerty, hrály se šachy a bridž.
Čas strávený na lodi ale nebyl vždycky tak snový. Z 236 sestren QAIMNS, které ztratily své životy během druhé světové války byla více než polovina těch, které „pohřbilo“ moře.Protože byla cesta přes Středozemní moře příliš riskantní, obeplouvaly spojenecké lodě Afriku. I to se však ukázalo jako poměrně nebezpečné. Kromě německého rizika se záhy na scéně objevily i japonské superponorky s opancéřovanými stěnami.
Ačkoliv byly nemocniční lodě chráněny Ženevskou konvencí, mnoho Němců a Japonců to nebralo v potaz a deset jich bylo během druhé světové války potopeno. Nicméně, sestry QAIMNS vždy necestovaly právě na těchto speciálních lodích a mnohé zemřely při cestách na obchodních lodích, kde se plavily společně s vojáky, civilisty a obchodním zbožím.
Útoky se většinou udály v noci. Mnoho ze sester v té době neumělo plavat, skok z paluby do vzdálené olejem pokryté vody představoval neskutečně hrůzostrašný zážitek nemluvě o tom, že lodě v té době byly tak přeplněné, že nikdy nevezly dostatek záchranných vest nebo člunů.
Na čestné listině jsou tyto sestry se stručnou zmínkou „died at sea“ a datem, které se poté často opakuje: 14. února 1942, 17. února 1942, 19. února 1942,...
c) Severní Afrika
Po pádu Francie roku 1940 byla většina států západní Evropy v rukou zemí Osy. Severní Afrika tehdy znamenala klíčový strategický bod. Pro spojence představovala „zadní vrátka“ do nacistické Evropy. Naopak v zájmu států Osy bylo dostat se přes Suezský průplav na Střední východ. Kromě toho, že by tento krok odřízl Británii od jejích zdrojů ropy, zamezil by jí také přístup do Indie a v neposlední řadě by ohrozil Sovětský svaz z jihu.
Během celých třech let bojů v severní Africe následovali vojáky zdravotníci i sestry QAIMNS.
Téměř největší riziko v poušti představovaly nášlapné miny, které byly, dá se říct, všudypřítomné. „Viděli jsme vojáky, kteří byli skoro ještě kluci. Ruce a nohy měly utrhané, měly strašlivá zranění břicha a hlavy… Nejhorší věcí, kterou jsem kdy viděla, byl voják s utrženou celou dolní čelistí. Jazyk mu neměl na čem držet a jen visel dolů. Doktoři nakonec provedli provizorní zákrok, kterým mu přišili jazyk k horní čelisti… Ze začátku bylo opravdu těžké se vypořádat se vším tím utrpením,“ řekla Molly Budge, která v severní Africe sloužila po celé tři roky.
Kromě válečných zranění se však sestry musely potýkat i s naprosto odlišnými životními podmínkami, než na jaké byly zvyklé.
„Naše stany byly vybaveny polními lůžky, skládacími židlemi a plátěnými umyvadly. Vedle každé postele byla rohožka na níž stál dnem vzhůru nočník. Tento pohled v nás nejdříve vyvolal smích. Byla to však jen předzvěst toho, jak primitivní život nás čeká,“ popisovala Molly. Dívky byly dále vybaveny srolovanými přikrývkami a parafínovými kamny. Parafín se používal i jako náplň do lamp a jako vše ostatní byl „nedostatkovým zbožím“. V poušti, kde denní teploty dosahovaly v létě až 50°C, byla největším problémem voda. Denní příděl představoval dvě pinty vody (jedna pinta je asi 0,5l), jednu pintu k pití, druhou na mytí, a to nejen těla, ale i uniformy.
Téměř nejhorším nepřítelem byla samotná poušť a její nehostinnost. Jedna ze sester popsala atmosféru takto: „Písek, písek a další písek, jen stany a přístřešky, pulsující horko, pocit letargie a monotónnosti visel úplně nad vším. Myslím, že tohle bylo více sužující než jakékoliv hrozící nebezpečí, nejtěžší práce nebo cokoliv, co jsem do té doby zažila.“
Jakýmkoliv lékařským zákrokům i na několik dní zabránily pouštní bouře o síle větru až 50 mil za hodinu (asi 80,47 km/hod), které pokryly vše vrstvou písku tak, že nebylo možné cokoliv rozeznat, jídlo se nedalo jíst, přístřešky obvykle zůstaly bez střech…
Co se týče jídla armádní strava nenabízela žádné vybrané pokrmy. Konzervované hovězí maso, konzervovaný losos nebo sardinky a sestrami nenáviděná konzervovaná mastná hustá polévka s dušeným masem nebo zeleninou byly na denním pořádku. Do polévky si často pro doplnění sacharidů lámaly tvrdé armádní suchary. Kromě datlí neměli k dispozici žádné ovoce. Zato cigarety a alkohol byly naprosto běžnou záležitostí. „Tehdy jsem kouřila Craven A, v oběhu byla vždycky láhev whisky,“ řekla Molly Budge.
Ač se to může zdát zvláštní, věc, která nejen sestry překvapila, byla zima. Extrémní počasí, na které nebyly připraveny, je zastihlo v jejich šedých a šarlatových uniformách, které rozhodně nebyly navrženy pro život pod stany. První věcí, kterou udělaly po příjezdu do nemocnice, bylo kontaktování proviantního důstojníka. Požadovaly něco vhodnějšího pro místní podmínky. Byly proto vystrojeny battledressy, jaké nosívali muži. „Samozřejmě, že nám neseděly. Kalhoty nám byly hrozně velké v pase a naopak těsné přes zadek a to, že máme vepředu na kalhotech zapínaní, nás velmi pobavilo, ale byly jsme šťastné, že je nám teplo,“ řekla jedna z nich.
d) Itálie
V Itálii se stejně jako na všech ostatních dějištích války potýkaly sestry s hrozivými válečnými zraněními. Jedny z nejhorších, ne však ojedinělých, popisuje sestra Mary English. „Setkávala jsem se s hrozivými popáleninami, u kterých trvalo věčnost, než byly vyléčeny. Jeden chlapec, co byl v tanku, měl velmi těžké popáleniny od stehen až po chodidla. Jeho uniforma se spojila se zraněním, musely jsme tu látku rozstřihat. Měly jsme velké nádoby se solným roztokem. Do něho jsme namáčeli tampónky, se kterými jsme pak vytírali zbytky textilu z živého masa. Kleštičkami jsme pak odstranili veškeré nečistoty a podobně. To vše probíhalo velmi pomalu a způsobovalo pacientům agonické bolesti. Pamatuji si na jednoho řidiče, jehož nákladní auto zasáhli, a to poté explodovalo. Trpěl neskutečnými bolestmi z popálenin. Samozřejmě jsme podávaly léky proti bolestem, většinou kodein, ale občas i morfin. Poté jsme popáleninu vydezinfikovaly. Velmi vážné případy jsme ošetřovaly rozemletými sulfonamidovými tabletami. Když byla rána kompletně vyčištěná, obvázaly jsme ji vazelínovou gázou. Náš chirurg věřil, že když zabráníme přístupu vzduchu k popálenině, tak se rychleji vytvoří nová kůže, takže jsme obvaz neměnily asi pět dní. Rána poté zapáchala a byla plná hnisu, když se ale očistila vodou a solí, bylo vidět, že tam roste nová kůže… Vojáci, kteří byli popáleni trpěli v neskutečných agóniích a bylo opravdu hrozné je pozorovat. Byli však neskutečně stateční a nestěžovali si. Britové vynikali stoickým klidem a Irové byli schopní si dokonce občas zažertovat.“
Sestry se nebraly za statečné a svoje činy nepovažovaly za nijak hrdinské. Dělaly prostě svoji práci. Jejich přítomnost na bojišti však velmi podpořila náladu a morálku vojáků. Jeden z RAMC důstojníků (RAMC = Royal Army Medical Corps) v dopise své manželce vzdává úctu odvaze sester. „Představ si desetiakrové pole (= 40 468,6 m²) obklopené borovicovými lesy a plné stanů třídící stanice raněných, kam byli zranění vojáci přinášeni ve dne i v noci v nekonečném a krvavém procesí – muži se zničenými nervy a zmrzačení na těle – ne však ven z války (z té se člověk nikdy nedostal). Zasvištění granátu, zvuk kulky a ohavný řev bombardovacího letadla představuje neskutečné peklo pro muže na nosítkách… Ale kdo je toto? Ty legrační postavy v battledressech. Nemohou to být příslušníci RAMC. Bůh je ochraňuj, QA jsou tady! Naše vlastní ženy jsou s námi. Nesmí vidět, jak sami stojíme na pokraji paniky! Vždyť ony to také zvládají. Jsou v naprostém klidu a hrdě skrývají strach, potřesou nám rukou, pronesou nějaký vtip – nálet je za námi (do té doby, než přijde další), ty hrůzné chvíle jsou pryč a krvavá a špinavá práce pokračuje. Pach krve, statečně potlačované sténaní, ztlumená světla – pouze Hogarth by to dokázal všechno namalovat. Vzdávám hold nemocniční disciplíně a tréninku… Neexistuje strategičtěji inteligentnějšího rozkazu než povolání sester QA. Byly ze všech koutů Británie a nesly si své národní charaktery – Britky byly rezervovanější, Skotky trochu neotesané, Welšanky odevzdané osudu a Irky prudké… ale všechny nám dávaly to nejlepší, s mateřskou láskou sloužily a pomáhaly všem těm bezmocným mužům.“
e) Normandie
Již na začátku roku 1944 bylo jasné, že se něco převratného stane. Otázkou zůstávalo kdy. Velké Británii se podařilo nashromáždit 4126 lodí umístěných prozatím v přístavech v jižní Anglii a majících posádku čítající skoro dvě stě tisíc mužů. Měla k dispozici devět set ozbrojených vozů a 13743 letadel. Skoro tři miliónů vojáků bylo připraveno k akci.
Dorothea Chisholm byla jednou ze stovek sester QAIMNS, které byly poslány do mobilizačních útvarů. Tam byly připravovány pro nadcházející události, na operaci Overlord a po ní následující boje v Evropě. Mnohé z dívek byly nově přijaté, jiné už měly zkušenosti z ostatních bojišť.
Dorothea spolu s dalšími padesáti sestrami QAIMNS byla poslána do Peebles blízko Edinburghu. „Tam nás měl seržant od commandos dostat do formy, abychom byly schopné připojit se k Montyho armádě. Byla tehdy velmi chladná zima. Běhaly jsme přespolní běhy ve sněhu přes kopce podél řeky Tweed… Měly jsme pořádný výcvik. Byla jsem hodně sportovně založená, plavala jsem v nemocničním plaveckém družstvu, takže jsem to milovala. Ale ne všechny dívky to cítily stejně.“ Kromě fyzické zdatnosti získávaly sestry i potřebnou průpravu pro práci v polních podmínkách.
Dorothea se stala členkou QAIMNS na konci roku 1943. Stejně jako ostatním dívkám jí přišlo poněkud komické armádní vybavení, které obdržela – plátěný kit bag, plátěné umyvadlo, plátěná postel, plátěný kbelík a plátěná skládací vana. To vše bylo zabalené ve velkém plechovém kufru se jménem a číslem. Tehdy již byl pro sestry předepsanou uniformou battledress s botami i spinkami, pro zvláštní příležitosti service dress z jemné vlněné khaki látky nošený spolu s košilí a kravatou.
Všichni tušili, že se něco děje. Nic z toho, co se říkalo, ale nebylo oficiální. „Najednou polovina doktorů a padesát mužů zmizeli. Všichni jsme čekali na zprávy z druhé fronty a bylo samozřejmé, že se všichni účastnili vylodění v Normandii. Odjeli, aby zpět přivezli raněné. Když se vrátili, nikdo neřekl ani slovo.“
Ranění z prvních dní operace Overlord byli přivezeni k ošetření do Anglie. Jedna ze sester vzpomíná, jak byly poučovány: „Když sem chlapci přicházejí, vy, děvčata, byste mohla být to poseldní, co na světě uvidí… Vyžaduji tedy něžný úsměv, a pokud se nad chlapci skláníte, hezky se jim dívejte do očí a nedovolte, aby se v nich odrazilo, co skutečně vidíte.“ a sestra dále vzpomínala: "Jeden chlapík, který byl opravdu zle popálený, mi řekl: „Víte, sestřičko, já jinak opravdu vypadám velmi dobře.“ Řekla jsem: „Vaše oči na tom rozhodně nejsou špatně, jsou docela vyzývavé.“ A on odpověděl: „Že byste mě nepolíbila, sestři?“ Měli jsme to zakázáno, ale rozhlédla jsem se kolem, sehnula se a políbila ho na strašlivě popálené rty navzdory nepříjemnému zápachu, který vycházel z popálenin.“…
Najednou, bez jediného varování, si všichni museli zabalit svá zavazadla, aby mohli být přemístěni. To nebylo tak těžké, zdravotníci ani sestry neměli příliš osobních věcí. Příštího večera se již všichni (kompletně vybaveni a s helmami) nalodili do tří lodí. Muži do prvních dvou a sestry do třetí. Všichni si nesli svoji tašku s 24 hodinovým přídělem. Ten obsahoval pevné kostky směsi čaje, mléka a cukru, jednoduchý vařič, ovesnou kaši, konzervované maso, kostku vývaru, sůl, cukr, suchary, vitaminy, bonbony, žvýkačky, čokoládu tvrdou jako skála, čtyři cigarety, čtyři kousky toaletního papíru… „Myslím, že jsme si s sebou mohly vzít i hřeben, rtěnku a kapesníčky,“ řekla Dorothea.
Sestry se nalodily ještě za denního světla. Nikdo nevěděl, kam přesně plují. Nesměly si svléknout jedinou část uniformy kromě bot. Dokonce, i když šly spát, musely mít své helmy u sebe zavěšené na krku. Dorothea, která na tvrdém kovovém lůžku nemohla usnout, popisovala: „Vyšla jsem ven na palubu. Mám ráda moře, takže jsem se nebála, byla jsem jen rozechvělá. Adrenalin opravdu stoupal. Nikdo z nás nevěděl, kam míříme. Všechno bylo tajné. Když jsme připluli do Arromanches v Normandii, byl už den. Jak jsme se blížili k tomu úžasnému plovoucímu přístavu, podívala jsem se z lodi. (pozn. přístav Mulberry, do té doby nebývalý počin, byl postaven speciálně pro den D.) Viděla jsem mrtvá těla plovoucí všude ve vodě, nadzdvihávaná mořskými vlnami.“ Už se nestřílelo, ale vzduch byl těžký. Jakmile muži čekající na nákladní auta, která by je odvezla do nemocnic, viděli sestry QA, povzbudilo je to. „Pojď sem a koukej. Jdou sem holky,“ zaznělo v davu.
První týdny strávené v Normandii přivedly sestry přímo doprostřed té hrozivé reality války. Do narychlo postavených stanových nemocnic byli neustále přivážení další a další ranění z řad britských, amerických a kanadských vojáků. Zdravotníci byli blíže prvním liniím, než předpokládali. Počty obětí čítaly ke konci července 10641 mrtvých a 51387 zraněných amerických vojáků a 34700 zabitých, zraněných či pohřešovaných vojáků britské druhé armády.
Většina nemocnic ošetřujících raněné z operace Overlord se nacházela v jabloňových sadech na spojnici měst Bayeux a Caen. Postupně začalo nemocnic v té oblasti tak přibývat, že se jí říkalo Harley Street (pozn. Harley street je ulice v Londýně, která je již od 19.století známá pro velký počet soukromých praxí specialistů z oblasti medicíny i chirurgie.) Nepohodlí života „pod stanem“ se znásobilo prudkými dešti, které začaly brzy po jejich příjezdu.
V Normandii, stejně jako všude jinde, se sestry setkávaly s vojáky, kteří netrpěli viditelnými zraněními. Tito muži, mající za sebou velký traumatický zážitek, se většinou chovali velmi netečně. Později prožívali těžké deprese, pocity viny z toho, že zrovna oni přežili, mívali noční můry či přehnaně reagovali na různé ruchy. Běžně jen tiše leželi. Jakmile však zaslechli střelbu či jiný hluk, jako by se probudili k životu. Lehli si na zem a začali hrabat do země jako zvířata, která se chtějí schovat. Tento stav se označoval jako bojový stres.
Po obsazení Caen a i dále při obsazování německých pozic se v nemocnicích objevovalo stále více raněných německých vojáků jak z řad SS, tak členů Hitlerjugend. V prvních šesti týdnech po vylodění spojenců ztratilo na březích Normandie Německo 97000 mužů, kteří byli buď zabiti, zraněni nebo pohřešováni.
V Normandii se sestry setkaly i s jinou věcí, na kterou do té doby nebyly zvyklé. Běžně Matron potlačovala a zakazovala sestrám jakkoliv „nepatřičně“ projevovat jejich ženskost. Ve Francii to bylo naopak a to na přání samotného generála Montgomeryho. Zastával názor, že právě v Normandii, kde život mnohých visel na vlásku, mohou sestry vojáky utěšit, povzbudit a jejich život zde zpříjemnit. Aby toho bylo docíleno, měly vypadat žensky a „k světu“. Kromě toho, že musely nosit bílé čepce, mohly se líčit a často to bylo i žádoucí. Sestra Meta Kelly popisuje chování její Matron: „Byla to úžasná žena, absolutně oddaná pacientům. Ačkoliv nás chápala, když jsme byly unavené, trvala skálopevně na tom, že tak ale nesmíme vypadat. První dny si nás jednou pozvala k sobě do stanu. Přemýšleli jsme, co nám chce říct, tak jsme spěchaly. Nakonec nám bylo řečeno: „Už mě unavuje se dívat na to, jak vypadáte všechny vyčerpaně. Tito muži byli v boji a jsou zranění. Nepotřebují se dívat na unavené bledé tváře. Běžte do svých stanů a namalujte si rty.““
Sestry se v Normandii dostaly téměř až do prvních liniích. Nezůstávaly pouze v nemocnicích, ocitaly se uprostřed války, za neutuchající střelby se staraly o zraněné přímo na bitevním poli. Byly zde součástí osvoboditelské armády. Postup dále do Evropy přinesl uvolnění a uklidnění situace. Postavil je ale také tváří v tvář následkům nejhrůznějšího chování člověka, které se v žádném případě nedá označovat jako „lidské“.
f) Osvobozování Evropy
Mnoho sester QAIMNS bylo posláno domů, aby byly později poslány do Indie, kde léčily zranění z barmské operace. Ostatní, mezi nimiž byla i sestra Dorothea Davies a Meta Kelly, pokračovaly dále… Brusel byl pro mnohé z nich obrazem ze snu. Přestože utrpěl značné škody z bombardování, vypadal lépe než města, která již navštívily… Obchody s luxusním zbožím a žádný přídělový systém jen zpříjemnil pobyt sester, které již byly překvapeny samotným přístupem Belgičanů. Už Francouzi byli velmi přátelští, ovšem Belgičané vítali osvoboditele doslova s otevřenou náručí. Sestry dostávaly volno, které trávily nejčastěji tančením v důstojnickém klubu nebo nakupováním.
Nicméně boje stále pokračovaly a mnohé těžké bitvy teprve čekaly. Jednou z posledních ukázek německé síly se stala ofenziva v Ardénách, která způsobila vysoké ztráty na životech na obou stranách. Ze spojenců se jí účastnili především Američané, konkrétně 101. výsadkový oddíl.
Poté byly sestry rozděleny dále. Někdo pokračoval do Německa, sestra Meta Kelly se ocitla v Bruggách. Zde se dle vlastních slov setkala s nejdrásavějším a nejmučivějším důkazem nelidskosti chování člověka za druhé světové války. „Poté, co jsem měla den volno, jsem se vrátila zpět do nemocnice. Nikdy nezapomenu ten pohled. Na oddělení bylo třicet „živých kostlivců“, jejichž strašidelné a propadlé oči mě pozorovaly. Každý měl na rameni vytetované číslo. Byli osvobozeni z Belsenu.
Když jsem poprvé slyšela o koncentračních táborech, myslela jsem, že jejich krutost byla přeháněna pro účely propagandy. Ale tady byl živý důkaz, že to byla všechno pravda. Mnohým muselo být okolo dvaceti, přesto vypadali na šedesát nebo sedmdesát. Většina z nich byli Židé, Rakušané a Belgičané. Mluvila jsem francouzsky na ty, na které to šlo, ale všichni byli tak vyčerpaní. Chtěli jen odpočívat… Byli nemocní jak fyzicky, tak psychicky. Měli problémy s trávicím ústrojím, různé cizopasníky nebo úplavici. Konzultující lékař, který je měl na starost, říkal, že musí být krmeni často, ale ve velmi malých dávkách. Dávali jsme jim převážně mléko a vejce. Mnozí z nich vydrželi asi dva dny.“
Evropské záležitosti byly vyřešeny. Tisíce britských vojáků ale pokračovaly v bojích v neprostupných džunglích Barmy. A mnoho sester QAIMNS našlo svůj další osud právě tam.
g) Barma a Indie
Vojenská kampaň v Barmě a severovýchodní Indii byla vůbec nejdelší ze všech, ve kterých bojovali britští vojáci za druhé světové války. Začala japonskou invazí do Barmy v prosinci 1941. V srpnu 1945 byla ukončena japonskou kapitulací.
Zpočátku během let 1942 a 1943 Japonsko projevovalo značnou převahu a jevilo se jako neporazitelné. Neprostupné džungle Barmy komplikovaly situaci spojeneckým jednotkám, které do té doby ve válce disponovaly silou tanků Sherman a pro barmské podmínky těžkopádným dělostřelectvem. Britští vojáci se zde tedy ocitli bez svých hlavních předností a byli nuceni se s tím co nejrychleji vyrovnat.
Důležitou roli v této válce hrála i medicína. Nezřídka se objevují názory, že právě úroveň britského lékařství, především účinná léčba malárie, způsobila značnou převahu spojeneckých sil nad japonskými.
Indie, kam byly sestry QAIMNS posílány, se podobně jako ostatní cílové stanice na Dálném východě jevila jako snová destinace. První měsíce takovou opravdu byla. Sestry mívaly velké množství volného času na tenis, tancování, dostihy či popíjení koktejlů při západu slunce. Pacienty byli především vojáci nakažení tropickými nemocemi jako byla malárie, úplavice či horečka dengue.
Život jim (a ne jen jim) znepříjemňovaly místní podmínky. Kromě hadů a jedovatého hmyzu je sužovalo hlavně podnebí. Neskutečné sucho a horko vysušovalo jejich kůži a způsobovalo padání vlasů.
Kromě toho na vlastní oči spatřily to, kvůli čemu dnes Indii nazýváme „zemí kontrastů“. Na jedné straně stály luxusní domy, na druhé neuvěřitelná chudoba. Ony samotné měly k ruce nespočet sloužících. Velká Británie byla ve 40. letech obývána především Evropany a mnohé ze sester viděly poprvé v životě osoby tmavé pleti.
Nejnebezpečnějším nepřítelem ale nebyli jedovatí hadi, levharti nebo japonští vojáci, byly to nemoci. Zápas s malárií začal být zoufalý po dobytí Malajsie Japonci. Pouze z jávských plantáží chinovníků byl dovážen jediný lék proti malárii – chinin. Tyto dodávky byly zastaveny. Situace se tak zhoršila, že v prosinci 1942 připadalo na každých tisíc amerických vojáků šest set případů malárie. A britské jednotky na tom byly ještě hůř.
Svoji spásu však spojenci našli v podobě DDT, insekticidu k hubení moskytů. Sestra Phil Dyer řekla: „DDT pomohlo čtrnácté armádě k vítězství… tento prostředek byl rozprašován z letadel na moskyty hustě zamořené oblasti, aby bylo zmenšeno procento možné nákazy vojáků.“
V březnu 1944 se Japonci rozhodli k invazi do Indie. Zaútočili současně na město Imphal a severněji položené město Kohima. Ale zkušenosti s jednotkami Chindits prokázaly úspěšnost se zásobováním ze vzduchu, takže přestože byla město obléhána, byla zároveň dobře zajištěna. Ve městě Imphal, kde bylo obklíčeno na 60000 britských a indických vojáků, odolávala obléhání tři měsíce. Tehdy zůstaly paradoxně bez jídla právě japonští vojáci a to díky činnosti speciálních jednotek Chindits, které je odřízli od zásob. 22. června zde byli Japonci poraženi. Asi 60% nepřátelských vojáku, zde zemřelo, bylo zraněno či nakaženo malárií, která se stala dalším klíčovým faktorem ve vítězství spojenců.
V roce 1945 počty pacientů v nemocnicích značně vzrostly. Sestry se poprvé setkaly s vojáky, kteří byli japonskými zajatci. Brutalita, s níž Japonci s vojáky zacházeli, otřásla spojeneckým světem. Mezi oběťmi byli i muži nucení ke stavbě neslavně známé barmské železnice… Byli biti, pokud nemohli pracovat dál, mučeni, neschopni bránit se nemocem, trpěli nedostatkem proteinů… 160000 mužů zemřelo v zajetí.