Ačkoliv ATS vznikly rok před druhou světovou válkou, skutečného uznání se dočkaly až v dubnu roku 1941. Od té doby bylo jejich postavení v armádě rovnoprávné s muži. Plat každé z nich stále odpovídal dvěma třetinám platu, který by získal muž stejné hodnosti, i přesto se však jednalo o obrovský pokrok v postoji k ženám v armádě v konzervativní Velké Británii.
Od roku 1938 byly všechny ženské dobrovolnice přidělovány k pomocným sborům v okolí jejich bydliště, kde také absolvovaly výcvik. Zatím pro ně nebyly navrženy žádné uniformy, sjednoceny byly tedy pouze ramenní páskou s iniciály „A. T. S.“, kterou nosily přes civilní šaty. Základní trénink trval původně šest týdnů, s postupným vývojem války a potřebou každého vojáka, ať už muže, nebo ženy, se tento čas zkracoval.
První ženské uniformy vycházely ze vzoru uniforem ženských dobrovolnic z první světové války, přičemž největším rozdílem oproti dřívějšímu modelu byla samozřejmě délka sukně. 
Ačkoliv byly ženy na začátky výcviku dotázány na to, jakou funkci by v armádě chtěly vykonávat, pozdější praxe byla jiná. Funkce byly přidělovány především s ohledem na dřívější civilní povolání každé z žen. Pokud tedy nějaká z dam pracovala jako zapisovatelka těsnopisem, zůstala úřednicí i v armádě. Tak to bylo i s kuchařkami, apod. Ať už měly ženy profesní praxi nebo ne, musely projít stejnými zkouškami, které rozhodly o tom, zda jsou pro danou funkci v armádě vhodné či nikoliv. V době založení ATS bylo pro jejich členky vymezeno pět hlavních odvětví, kde se uplatňovaly: kuchařky, úřednice, řidičky, skladnice, pomocnice v kuchyních a jídelnách. S postupem času ale stále přibývalo rolí, které ženy v armádě zastávaly. Byly odbornější a vyžadovaly větší specializaci – např. obsluha radarů, světlometů, příslušnice vojenské policie, motospojky, mechaničky nebo zbrojířky.
Ačkoliv nebyly vyzbrojeny, účastnily se příslušnice ATS války téměř na všech frontách, kde se pohybovala britská armáda. Při vypuknutí druhé světové války bylo posláno 300 žen do Francie. S postupem nacistické armády byl Britský expediční sbor zatlačen přes English Channel zpět do Velké Británie. Mezi posledními Brity evakuovanými z kontinentu byly i ATS telefonistky. 
Od té doby, co se Velká Británie aktivně účastnila bojů druhé světové války, bylo jasné, že mužů bude třeba především přímo na frontové linii. Ženské sbory tedy přebíraly co nejvíce „nebojových“ funkcí – pro Angličany a celý západní svět byla představa ženy se zbraní stále nepřípustná. I přesto však dobrovolnic nebylo tolik, kolik si vláda představovala. V roce 1942 byla proto oficiálně zavedena branná povinnost pro ženy, které se musely přihlásit do armády, anebo k práci v průmyslu a zemědělství. Zpočátku byly povolány všechny svobodné ženy ve věku od 20 do 30 let, později i ženy vdané (výjimku tvořily ženy těhotné, nebo mající malé děti).
V prosinci 1939 bylo členek ATS asi 23 900, nejvíce jich bylo v září 1943, a to 212 500. Poté již toto číslo mírně klesalo. Většina žen byla ve věku od 19 do 23 let. A jaké utrpěly ATS za druhé světové války ztráty? 335 žen bylo zabito, 94 pohřešováno, 302 zraněno a 20 se stalo válečnými zajatci. 
I po válce se ženy přihlašovaly do ATS a plnily různé pomocné role v armádě. Jednotka byla rozpuštěna v roce 1949. Později byla obnovena jako Woman’s Royal Army Corps – W. R. A. C. (od původního záměru pojmenovat jednotku Royal Army Territorial Service bylo opuštěno kvůli zkratce, kterou tento název tvořil – R. A. T. S.).
Zdroj fotografií: http://www.iwm.org.uk/